Otázky pro dnešek a pro zítřek

V této souvislosti přirozeně vyvstává řada otázek. Jak chránit profesionalitu a důstojnost pracovníků v oblasti informací a komunikace spolu s důstojností uživatelů na celém světě? Jak zajistit interoperabilitu platforem? Jak umožnit podnikům, které vyvíjejí digitální platformy, aby přijaly odpovědnost za obsah a reklamu stejně jako vydavatelé tradičních komunikačních médií? Jak zprůhlednit kritéria, jimiž se řídí fungování algoritmů pro indexaci a deindexaci a vyhledávačů, které jsou schopny oslavovat nebo rušit osoby a názory, historii a kulturu? Jak zaručit transparentnost zpracování informací? Jak zjistit autorství textů a dohledatelnost zdrojů skrytých za štítem anonymity? Jak zjistit, zda obrázek nebo video zobrazuje událost, nebo ji jen simuluje? Jak zabránit tomu, aby se myšlenka redukovala na jednu jedinou, a tím se podpořil jednotný přístup vyvinutý na základě algoritmu? Jak zabráníme tomu, aby se zdroje redukovaly na jedinou, algoritmicky zpracovanou myšlenku? A jak místo toho podpořit prostředí, které zachovává pluralitu a představuje složitost reality? Jak můžeme zajistit udržitelnost tohoto výkonného, drahého a energeticky extrémně náročného nástroje? Jak jej můžeme zpřístupnit i rozvojovým zemím?

Z odpovědí na tyto a další otázky bude vyplývat, zda umělá inteligence nakonec nevytvoří nové kasty založené na přístupu k informacím, a nezpůsobí tak vznik nových forem vykořisťování a nerovnosti. Nebo zda povede k větší rovnosti tím, že podpoří správné informace a větší povědomí o epochální změně, kterou procházíme, a upřednostní naslouchání mnohostranným potřebám lidí a národů v členitém a pluralitním informačním systému. Jestliže na jedné straně můžeme zahlédnout přízrak nové formy otroctví, na straně druhé si můžeme představit i prostředek větší svobody; buď možnost, že několik vyvolených může podmiňovat myšlení ostatních, nebo že se všichni lidé mohou podílet na rozvoji myšlení.

Odpověď, kterou si na tyto otázky dáme, není předem daná; záleží na nás. Je na nás, abychom se rozhodli, zda se staneme potravou pro algoritmy, nebo budeme živit své srdce onou svobodou, bez níž nemůžeme růst v moudrosti. Taková moudrost zraje díky moudrému využívání času a přijímání našich zranitelností. Roste ve spojenectví mezi generacemi, mezi těmi, kdo mají paměť minulosti a těmi, kdo mají vizi budoucnosti. Jen společně můžeme zvýšit svou schopnost rozlišování a bdělosti a vidět věci ve světle jejich naplňování. Aby naše lidství neztratilo orientaci, hledejme moudrost, která byla přítomna přede vším (srov. Sir 1,4): pomůže nám sladit i systémy umělé inteligence s plně lidskou komunikací.