„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů Celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslání motivačního dopisu. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?

"Materiál umí reagovat na vnější podnět, což může být například magnetické pole, změna pH v těle, teplota a další. Cílenou reakcí umíme nastavit to, jak a kam se materiál ohne, jeho výsledný vzhled. Vytiskneme laicky řečeno obyčejnou placičku, ale v těle se materiál prohne třeba do tvaru chrupavky nebo vyplní defekt, který má speciální tvar a špatně by se tisknul z keramiky."

Pacient po operaci nádoru často přijde třeba i o kus kosti. Lékaři si chybějící část naskenují, nechají vytisknout ze speciální keramiky na 3D tiskárně, voperují a postupem času už jen sledují, jak zatímco se původní náhrada rozpouští, nová kost dorůstá. Že je to sci-fi? Když se dostanete do laboratoří CEITEC VUT, uvidíte také umělé chrupavky, kostní lepidlo, materiály měnící tvar v čase nebo náplasti na hojení popálenin. V čele výzkumné skupiny Pokročilé biomateriály stojí Lucy Vojtová, která se v epizodě rozpovídala o tom, jestli biomateriály sbírají na louce, kde jsou limity léčby kmenovými buňkami a co na jejich výzkum říkají lékaři.

„V přírodě je smrt cyklus, je to cirkularita. Není to smrt a konec. Je to život, smrt, život, smrt. Ze smrti vyrůstá nový život a víc krajinný přístup ke hřbitovům podle mě lépe oslavuje tento proces. Například v Göteborgu chodí lidi na hřbitovy běžně běhat, není to vnímané jako něco nepietního a nevím, proč by mělo. Hřbitov může vypadat jako příroda s přidanou hodnotou. Je fajn tam trávit čas a nevnímat to jako ponurou ohrádku. A já sama mám v okolí spoustu lidí, kteří z tohoto důvodu na hřbitovy nechodí.“

Téměř 90 procent Čechů dnes volí žeh, ve světě se ale lidé nechávají po smrti roznést zvířaty po krajině nebo místo jejich posledního odpočinku připomínají namísto mramoru a plastových květin jen kamenné mohyly. Hřbitovy jsou pro nás často depresivním a smutným místem, kam chodíme jednou ročně na Dušičky. Rozprášený popel dusí vegetaci a tělo v nalakované rakvi je zakonzervované v neměnném stavu někdy i na desítky let. Proč se nedokážeme bavit o smrti jako nevyhnutelné součásti života a díváme se skrze prsty na pohřbívání ke kořenům stromů? Hřbitovy přitom můžou být součástí krajiny plné rostlin a života. O pietních biocentrech, kompostování lidských ostatků ale i o tom, proč si lidé vyrábí z popela svých blízkých těžítka, přišla do podcastu popovídat absolventka Fakulty architektury VUT Blanka Solár.