Stejně jako pečení chleba můžeme i výrobu piva považovat za první známku civilizace usedlých národů. Nejstarší zmínky o přípravě kvašeného nápoje z ječného sladu pochází z Mezopotámie a jsou staré asi 5000 let. Sumerové ještě neznali chmel, a tak nahořklou chuť dodávali pivu pražením použitých ječných chlebů v horkém popelu. Pivo si oblíbili i Egypťané. Jejich nápoj měl červenou barvu způsobenou rozmačkanými plody mandragory. Řekové a Římané ale považovali pití piva za barbarské a dávali přednost vínu. Germáni naopak nalezli v pivu silnou zálibu. Pivo bez chmele se vařilo vlastně až do 8. století, kdy se tato plodina začala pěstovat v zahradách klášterů. První zmínky o pivovarnictví v Čechách pocházejí z 11. století, z doby, kdy ještě převládala bezchmelná piva. K prudkému rozvoji pivovarnictví u nás ale došlo až ve století 13.

www.cojeco.cz

Snad je dobře, že řada historických postav vstoupila do povědomí lidí pod svými přezdívkami. Představte si třeba, jak by se na plakátech vyjímal nápis: Paul Newman a Robert Redford v hlavních rolích filmu Robert LeRoy Parker a Harry Alonzo Longabaugh. My je známe jako Butche Cassidyho a Sundance Kida. První získal svou přezdívku poté, co pracoval jako řezník (anglicky butcher), a částečně po svém učiteli, zloději Mikovi Cassidym. Druhý do svého jména otiskl název věznice Sundance, v níž strávil osmnáct měsíců. Oba společně ještě s několika dalšími výtečníky provedli řadu úspěšných loupeží a poté, co byla na jejich hlavu vypsána tučná odměna, utekli do Argentiny a odtud do Bolívie. Po krádeži peněz důlní společnosti byli pronásledováni policií i rozezlenými dělníky, kteří přišli o výplatu. Ve vesničce San Vincente byli obklíčeni a po rozpoutané přestřelce zřejmě oba spáchali sebevraždu.

www.cojeco.cz

Jistě to také znáte. Snažíte se usnout a vtom se měkké části horních cest dýchacích vašeho spolunocležníka rozkmitají a on začne nezřízeně chrápat. Jeho měkké patro, někdy i tkáně hltanu a v některých případech i nosní sliznice spustí svůj noční koncert. Po několika přestávkách se zdá, že je představení u konce, ale hudebníci se slyšitelně rozhodli pro nekončící příval přídavků. Nezbývá,, než se uchýlit k některým známým metodám pro utlumení chrápání. Nejčastějším způsobem je chrápajícího vzbudit buď úplně, nebo alespoň částečně například hlasitým mlaskáním. To se ale míjí dlouhodobým účinkem a navíc, pokud nocujete v místnosti i s dalšími lidmi, můžete probudit i ty, kteří dosud klidně spali. Chrápalům se také radí nespávat na zádech, a proto je na záda jejich pyžam všíván tenisový míček, který znemožní kritickou polohu. Jako řešení se také nabízí několik typů lékařských zákroků.

www.cojeco.cz

Rozloučení se zemřelým je všude na světě zpravidla dlouhotrvající a často i poměrně komplikovaný obřad v souladu s tradicemi a náboženstvím. Proto například Egypťané balzamovali těla zemřelých s vírou, že se jednoho dne duše do těla vrátí a mrtvý obživne. Některé africké a australské kmeny ukládaly těla zemřelých ve větvích stromů nebo volně na zemi, v Indii zase nechávali mrtvoly na pospas supům v tak zvaných věžích smrti. Nejobvyklejším způsobem pohřbívání je ovšem uložení těla do země nebo zpopelnění. Také tradice týkající se pozůstalých se liší, přičemž je ale obvyklé vyjádření smutku prostřednictvím oděvu. V západních zemích jde o černé šaty, na Dálném východě jsou vyjádřením smutku naopak šaty bílé. V arabských zemích si po smrti příbuzného sypou pozůstalí popel na hlavu. Jinde se zase udržuje starověká tradice profesionálních plaček, které doprovázejí pohřební ceremonii nářkem a bědováním.

www.cojeco.cz

Tak zvaný apoštol Němců se narodil v Devonshiru v Anglii nejspíše se jménem Winfried. Studoval v benediktinském klášteře a ve svých třinácti letech byl vysvěcen na kněze. Roku 716 odešel jako misionář do Holandska, ale kvůli tamnějšímu válečnému konfliktu se musel vrátit. O dva roky později mu papež změnil jméno na Bonifatius a pověřil ho misijní činností na území Německa. Zde Bonifác zřizoval kláštery a nová biskupství, svolával synody a vychovával nové misionáře. Po delším pobytu v Itálii se pak znovu vypravil do Holandska, kde byl v červnu 754 zavražděn. Svatému Bonifácovi je připisována i zásluha o vznik tradice vánočního stromku. Při svém putování se prý jednou stal svědkem uctívání dubu – nejspíše rituálu k poctě boha Odina. Rozhněvaný Bonifác pohanský strom pokácel a na jeho místě vyrostla jedle. Ta se od té doby stala křesťanským symbolem.

www.cojeco.cz

I když jsou volby známy již z dob starověkého Řecka, byly bezesporu uplatňovány již mnohem dříve při výběru náčelníků kmenových sdružení. V politickém životě ale volby sloužily k vyjádření vůle občanů, i když ne vždy rovnoprávným způsobem. Všeobecné hlasovací právo bylo často předmětem sporů a až do nedávné minulosti se o něj vedl boj i v civilizovaném světě. Voliči museli mít majetek a ženy dlouho neměly volební právo vůbec. Dnes je jedním z hlavních kritérií volebního práva, tedy možnosti volit a být volen, dosažení určitého věku voliče. Ten si může vybrat své zástupce do zákonodárných orgánů a v některých zemích přímo zvolit i hlavu státu. Zákonem bývá vymezena délka volebního období, organizace voleb a volební systém, který bývá buď většinový, nebo poměrný. V referendu je možno přímo rozhodnout o řešení konkrétních problémů společnosti.

www.cojeco.cz

Je zvláštní, že slovanským národním symbolem je právě lípa. Vždyť přece v celé střední Evropě byl symbolickým stromem už od dob Keltů mohutný dub s tvrdým dřevem. Rozřešení je snad možno nalézt v historických souvislostech. V červnu roku 1848 se v Praze konal Všeslovanský sjezd. Účastnili se ho zástupci Čech, Moravy, Slezska i Slovenska a dále pak Poláci, Rusíni, Chorvati, Srbové, Slovinci a Dalmatinci – tedy národy úpící pod habsburskou nadvládou. Dub byl tehdy více než kdy jindy vnímán především jako symbol velkoněmeckých snah a bylo proto rozhodnuto považovat za národní strom všech západních Slovanů právě lípu. Jako státní symbol se pak důsledně používala po rozpadu Rakouska-Uherska. Opozice lípy proti německému dubu se v historii projevila ještě jednou, a to za druhé světové války. Tehdy byly samozřejmě státní znaky upraveny a rovněž symbol lipových ratolestí byl odstraněn.

www.cojeco.cz

Chorobný strach z pavouků je jednou z nejčastějších lidských fobií, což jsou instinktivní reakce zděděné po našich dávných předcích, kteří si je po tisíciletí vypěstovávali jako ochranu před nebezpečím. Zrovna pavouci bývali často jedovatí a jejich kousnutí mohlo přivodit smrt, a proto se v lidském mozku vytvořila vazba „pavouk – nebezpečí“. Dnes nejsou setkání s jedovatými pavouky tak častá jako dříve, strach z nich ovšem přetrvává, naprogramován kdesi v mozkových závitech. Arachnofobik se necítí dobře v jakémkoliv prostředí, které jeví známky přítomnosti pavouků. A pokud už se setká s pavoukem řekněme tváří v tvář, není často schopen racionálně jednat. Sám si přitom nesmyslnost svého strachu uvědomuje, nemůže se mu však ubránit ani se ho rozumově zbavit. Léčba takové fobie probíhá většinou tak zvanou expoziční terapií, kdy je pacient postupně kontaktován s pavouky, přičemž jeho úzkost začne po určité době odeznívat.

www.cojeco.cz