Káže – Marek ŽdychText – Žalm 115V době nejistoty hledáme jistotu na mnoha místech. Žalm 115 nám připomíná, že skutečná naděje není v tom, co si vytváříme sami, ale v živém Bohu, který vládne a stará se o svůj lid. Přijďte objevit, proč můžeme Hospodinu skutečně důvěřovat.Osnova:1. Důvěřuj Hospodinu, protože On jediný skutečně vládne

2. Důvěřuj Hospodinu, protože On jediný věrně pečuje o svůj lid„Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství, pro svou věrnost. 2 Proč mají pohanské národy říkat: Nuže, kdepak je ten jejich Bůh? 3 Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje. 4 Jejich modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. 5 Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, 6 mají uši, a neslyší, mají nos, a necítí, 7 mají ruce, a nehmatají, mají nohy, a nechodí, hrdlem ani nehlesnou. 8 Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají. 9 Izraeli, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. 10 Dome Áronův, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. 11 Kdo se bojíte Hospodina, doufejte v něj! On je jejich pomocí a štítem. 12 Hospodin na nás pamatuje a žehná nám; žehná domu Izraelovu, žehná domu Áronovu, 13 žehná bojícím se Hospodina, malým i velkým. 14 Kéž vám Hospodin přidá -- vám i vašim synům. 15 Jste Hospodinovi požehnaní. On učinil nebesa i zemi. 16 Nebesa, nebesa patří Hospodinu, ale zemi dal synům lidským. 17 Mrtví již nechválí Hospodina, ani nikdo z těch, kdo sestupují do říše ticha.

Co se stane, když se obyčejný den změní v okamžik, který otřese celým světem? Skutky 3 nám ukazují, že ve jménu Ježíše je živá moc, která dokáže proměnit lidský život od základu. Přijďte společně objevit, proč právě toto jméno vyvolalo úžas, odpor i naději – a co to znamená pro nás dnes.

Káže – Marek Ždych

Text – Skutky 3NEZASTAVITELNÁ MOC JMÉNA JEŽÍŠ

1. MOCNÉ JMÉNO JEŽÍŠ PROMĚŇUJE

2. MOCNÉ JMÉNO JEŽÍŠ UZDRAVUJE

3. MOCNÉ JMÉNO JEŽÍŠ ZACHRAŇUJE

4. MOCNÉ JMÉNO JEŽÍŠ USVĚDČUJE

V druhé části kázání na téma „Bůh jako Soudce: Mýtus nebo Realita?“ se zaměříme na jeden z nejtěžších a nejdiskutovanějších aspektů Boží spravedlnosti – věčný trest. Proč Bůh vůbec trestá, jaký je skutečný charakter Božího trestu a jaké okolnosti vedou člověka k tomu, že se dostane pod hrozbu Božího trestu? Jak Boží spravedlnost souvisí s Jeho svatostí, láskou a nabídkou záchrany v Kristu?

Osnova:1. Důvod pro Boží trest (v.8)2. Podoba Božího trestu (v.9) 3. Okolnosti Božího trestu (v.10)„5 Je to jistým znamením spravedlivého soudu Božího, abyste byli uznáni hodnými Božího království, pro něž také trpíte, 6 pokud je spravedlivé u Boha to, aby těm, kteří vás sužují, odplatil soužením, 7 a vám, kteří jste v soužení, úlevou spolu s námi, až se zjeví z nebe Pán Ježíš se svými mocnými anděly 8 a v plameni ohně bude trestat ty, kteří neuznávají Boha, a ty, kteří nejsou poslušni evangelia našeho Pána Ježíše. 9 Ti ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy jeho síly, 10 když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili, neboť naše svědectví došlo u vás víry.“

Když spravedliví trpí a bezbožní se smějí, vypadá to, jako by Bůh mlčel nebo neměl zájem. Ale opravdu mlčí? Udělá s tím někdy něco? 2. Tesalonickým 1,5–10 odhaluje realitu, kterou moderní člověk nerad slyší: Kristus se vrátí jako Soudce. Pro jedny to bude den odplaty, pro druhé den úlevy. Pavel proto povzbuzuje křesťany v Tesalonice k vytrvalosti, protože jejich utrpení není znamením Boží nepřítomnosti, ale předzvěstí spravedlnosti, která přijde.

Káže – Alois Klepáček

Text – 2. Tesalonickým 1,5-7

Káže – Mojmír AdámekText – Židům 6,11-20Autor novozákonního listu Židům nás nabádá, abychom v rozechvělém světě našli neochvějnou naději v Bohu a jeho skálopevných zaslíbeních. Bůh se k člověku sklání a jako otec chce své děti ujistit, že pokud mu budou důvěřovat, nemusí se ničeho bát. Pokud vložíš svou naději v Boha, můžeš směle vykročit vpřed, do neznáma, protože On a Jeho zaslíbení tě nikdy nezklamou.„ 11 Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce, 12 abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení. 13 Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, "přísahal při sobě samém". 14 Řekl: "Jistě tě zahrnu požehnáním a velmi tě rozmnožím." 15 A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení. 16 Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor. 17 Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou, 18 abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje. 19 Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, 20 kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.“

Co znamená opravdu uctívat Boha? Nejde jen o písně, modlitby nebo účast na bohoslužbě, ale o postoj srdce. Žalm 122 nám ukazuje, jak vypadá uctívání, které je Bohu milé. Společně se podíváme na to, jak Kristus proměňuje naše srdce, aby se naše uctívání nestalo pouhou formou, ale živou odpovědí na Boží milost.

1 Píseň stupňů, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu. 2 Naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. 3 Jeruzalém je zbudován jako město, které je uzavřeným celkem. 4 Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, svědectví Izraeli, aby vzdávaly díky jménu Hospodinovu. 5 Vždyť tam stojí soudní stolce, stolce domu Davidova. 6 Žádejte o pokoj pro Jeruzalém! Ať se daří těm, kdo tě milují! 7 Budiž pokoj na tvých valech, mír ve tvých palácích! 8 Kvůli svým bratřím a svým blízkým prohlašuji: Kéž je v tobě pokoj! 9 Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro.

Káže: Lance Roberts

Text: Přísloví 20,19

„Kdo roznáší pomluvu, odhaluje důvěrnosti, proto se nezaplétej se žvanilem.“

Káže – Alois Klepáček

Text – 2. Tesalonickým 1,3-4Pavlova vděčnost za církev není obecná ani vzdálená. Když děkuje Bohu za Tesalonické, nemyslí na anonymní dav, ale na konkrétní lidi, jejich jména, tváře a pravděpodobně jejich i příběhy víry. Vidí jejich růst, jejich lásku i vytrvalost uprostřed soužení a s radostí o nich mluví, dokonce se jimi chlubí mezi ostatními sbory. Domnívám se, že největší výzvou, před kterou stojíme my dnes, je, jak vzdávat vděčnost s oddaností a závazkem. Jak je možné probudit podobnou vděčnost, kterou pociťoval Pavel v každé modlitbě? Vděčnost není povinností pouze služebníků a pracovníků v církvi, ale nás všech. Jak to vypadá a jak v tomto postoji můžeme růst?

„3 Bratři, jsme zavázáni stále za vás Bohu vzdávat díky, jak je to správné, protože převelice roste vaše víra a rozhojňuje se láska všech vás k sobě navzájem.

4 I my sami se tedy vámi chlubíme v církvích Božích pro vaši vytrvalost a víru ve všech vašich pronásledováních a souženích, která snášíte.“