Káže – Alois Klepáček

Text – 2. Tesalonickým 2,13-16

Tesaloničtí křesťané byli příkladnou církví v mnoha ohledech. Působili radost svému zakladateli a pastýři, byli misijní církví, odolávali v utrpeních apod. Ale proč byli tak jedinečnou církví? Důvodů by se asi našlo více, ale zdá se, že jeden z nich je ten, s jakým postojem přijali kázání apoštola Pavla. Nepřijali je pouze jako názor jednoho z filozofů na život, ale jako Boží závazné slovo pro život a službu.

„13A proto i my vzdáváme neustále díky Bohu, že když jste od nás převzali slovo Boží zvěsti, přijali jste je ne jako slovo lidské, ale tak, jak tomu opravdu je, jako slovo Boží, které také mocně působí ve vás věřících. 14Vždyť vy jste, bratři, napodobili církve Boží, které jsou v Judsku v Kristu Ježíši, protože i vy jste stejně trpěli od vlastních krajanů, jako i oni od Židů, 15kteří zabili Pána Ježíše i [své] proroky a také nás pronásledovali; Bohu se líbit nechtějí a vůči všem lidem jsou nepřátelští. 16Brání nám mluvit k pohanům, aby byli spaseni, čímž stále doplňují své hříchy; ale přišel na ně hněv až do krajnosti.“

Káže – Alois Klepáček Text – 1. Tesalonickým 2,6-12 Zdá se, že Tesaloničtí byli příliš rychle ochotní uvěřit kritice, která se k nim o Pavlovi dostávala a službu Pavla v jejich očích snižovala. Byla zpochybňována jeho motivace, jeho nasazení a úsilí. Když se dějí takové věci, někdy se stačí ohlédnout zpět. O službě daných lidí často jejich historie, život a nasazení dosvědčí více než jejich slova. „Nehledáme ani slávu od lidí, od vás ani od jiných. Jako Kristovi apoštolové můžeme užívat vážnosti, avšak byli jsme mezi vámi něžní, jako když žena chová vlastní děti. Tak jsme po vás toužili, že jsme byli ochotni dát vám nejen evangelium Boží, ale i své duše, neboť jste se nám stali drahými. Jistě pamatujete, bratři, na naši těžkou práci a lopotu, jak jsme dnem i nocí pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám vyhlásili evangelium Boží. Vy i sám Bůh jste svědky, jak jsme se svatě, spravedlivě a bezúhonně k vám věřícím chovali; a jak také víte, jednoho každého z vás jsme napomínali, povzbuzovali a zavazovali jako otec vlastní děti, abyste žili, jak je důstojné Boha, který vás povolává do svého království a slávy.“

Káže – Alois Klepáček

Text – Lukáš 17,11-19

Žijeme v době, ve které máme všeho více, než měly kdy generace před námi, ale přesto se nezdá, že by nám vděčnost dnes byla vlastní. Mnozí si pak neuvědomují, jak je v životě křesťana nevděk nebezpečným příznakem. Co nevděk naznačuje a o čem může svědčit? „A stalo se, když byl na cestě do Jeruzaléma, že procházel Samařskem a Galileou. Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodál a hlasitě zvolali: “Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!” Když je uviděl, řekl jim: “Jděte a ukažte se kněžím.” A stalo se, když odcházeli, že byli očištěni. Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha; padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?” A řekl mu: “Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.”“