Drazí bratři a sestry!

o slavnosti Letnic, slavíme seslání Ducha svatého na Marii a apoštoly. V evangeliu Ježíš mluví o Duchu svatém a říká, že „bude mluvit to, co uslyší a oznámí nám, co má přijít“ Co má Duch svatý slyšet? Co nám oznámí?

Mluví k nám slovy, která vyjadřují obdivuhodné city, jako je náklonnost, vděčnost, důvěra, milosrdenství. Slovy, díky nimž poznáváme krásný, zářivý, konkrétní a trvalý vztah, jakým je věčná Boží láska, slovy, která k sobě promlouvají Otec a Syn. Jsou to totiž proměňující slova lásky, která v nás opakuje Duch svatý a která je pro nás dobré slyšet, protože tato slova plodí a dávají růst stejným citům a záměrům v našich srdcích: jsou to úrodná slova.

Proto je důležité, abychom se jimi živili každý den, slovy Božími, slovy Ježíšovými, inspirovanými Duchem. A mnohokrát říkám: přečtěte si kousek evangelia, mějte malé, kapesní evangelium a noste je sebou, využívejte příznivých momentů. Kněz a básník Klement Rebora, když mluvil o svém obrácení, si do svého deníku zapsal: "A Slovo umlčelo mé tlachání!". Boží slovo umlčuje naše povrchní tlachání a nutí nás mluvit vážná slova, krásná slova, radostná slova. Naslouchání Božímu slovu umlčuje tlachání. Tak v nás dáváme prostor hlasu Ducha svatého. A pak při adoraci - nezapomínejme na modlitbu tiché adorace, zvláště na prostou, tichou modlitbu adorace. A tam si vyslovovat dobrá slova, říkat si je v srdci, abychom je pak mohli říkat druhým, jeden pro druhého, a tak viděli, že to vychází z hlasu Utěšitele, Ducha.

Drahé sestry a bratři, číst a meditovat evangelium, modlit se v tichu, říkat dobrá slova, to nejsou těžké věci, všichni je můžeme dělat. Jsou snazší než urážet, rozčilovat se... A tak se ptejme sami sebe: jaké místo mají tato slova v mém životě? Jak je mohu kultivovat, abych lépe naslouchal Duchu svatému a stal se jeho ozvěnou pro druhé?

Kéž nás Maria, přítomná o Letnicích s apoštoly, učiní poslušnými hlasu Ducha Svatého.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-05/regina-letnice.html

Přijde mi to vlastně docela logické. Co dva lidi hodně sblíží? Společné trápení, společné vzdorování nějakým potížím, společný boj za něco, co člověka přesahuje. Proč by to nemohlo platit i pro vztah člověka a Boha?

Když Boha o něco usilovně prosím, když o něco vytrvale bojuju, snažím se rozumět, co k tomu on říká. Modlili jsme se za jednoho člověka, mého kamaráda, který si vážně pochroumal nohu a díky tomu musel sedět doma. Vypadalo to jako vážný problém. Nemohl do práce, nemohl nikam za zábavou, nemohl sportovat. Všichni ho litovali, chodili mu říkat, jaký je chudák a nosili mu čokoládu. Když jsem předkládala jeho zranění na modlitbách Bohu, měla jsem dojem, že je to nějak v pořádku. Že mu mám jen požehnat pokojem. Divné, ne? Vždyť ho to muselo bolet. Vždyť přišel o část svých příjmů, když byl na nemocenské. Možná taky přišel o spoustu dobrodružství a zábavy, když nikam nemohl. Taky jsem ho šla navštívit a taky jsem mu přinesla hořkou čokoládu. Svěřila jsem se mu se svým pocitem, jaký jsem měla při modlitbách za něj a jeho uzdravení. Jak se mi zdálo, že se vlastně nic neděje. Zeptala jsem se, jak se cítí, co prožívá a jak by tomu rozuměl. Kamarád se rozpačitě usmíval a přiznal, že je za své zranění vlastně vděčný. Byl už tak strašně unavený a přetažený, že mu nucený odpočinek přišel velmi vhod. Vypočítal, co všechno už během doby svého léčení stihl. Dospal se, odpočinul si, přečetl několik knížek, na které před tím nemohl najít čas. Podařilo se mu znovu nastavit pravidla pro svůj modlitební čas. A prý ho navštívili kamarádi, se kterými se marně pokoušel setkat, ale nikdy to pro nedostatek času na jedné nebo druhé straně nevyšlo. Pochroumaná noha pro něj byla pravým požehnáním.

A já jsem byla ráda, že jsem dobře rozuměla Božímu pocitu při svých modlitbách. Asi i tak nějak může vypadat „blíže“.

Otázky pro dnešek a pro zítřek

V této souvislosti přirozeně vyvstává řada otázek. Jak chránit profesionalitu a důstojnost pracovníků v oblasti informací a komunikace spolu s důstojností uživatelů na celém světě? Jak zajistit interoperabilitu platforem? Jak umožnit podnikům, které vyvíjejí digitální platformy, aby přijaly odpovědnost za obsah a reklamu stejně jako vydavatelé tradičních komunikačních médií? Jak zprůhlednit kritéria, jimiž se řídí fungování algoritmů pro indexaci a deindexaci a vyhledávačů, které jsou schopny oslavovat nebo rušit osoby a názory, historii a kulturu? Jak zaručit transparentnost zpracování informací? Jak zjistit autorství textů a dohledatelnost zdrojů skrytých za štítem anonymity? Jak zjistit, zda obrázek nebo video zobrazuje událost, nebo ji jen simuluje? Jak zabránit tomu, aby se myšlenka redukovala na jednu jedinou, a tím se podpořil jednotný přístup vyvinutý na základě algoritmu? Jak zabráníme tomu, aby se zdroje redukovaly na jedinou, algoritmicky zpracovanou myšlenku? A jak místo toho podpořit prostředí, které zachovává pluralitu a představuje složitost reality? Jak můžeme zajistit udržitelnost tohoto výkonného, drahého a energeticky extrémně náročného nástroje? Jak jej můžeme zpřístupnit i rozvojovým zemím?

Z odpovědí na tyto a další otázky bude vyplývat, zda umělá inteligence nakonec nevytvoří nové kasty založené na přístupu k informacím, a nezpůsobí tak vznik nových forem vykořisťování a nerovnosti. Nebo zda povede k větší rovnosti tím, že podpoří správné informace a větší povědomí o epochální změně, kterou procházíme, a upřednostní naslouchání mnohostranným potřebám lidí a národů v členitém a pluralitním informačním systému. Jestliže na jedné straně můžeme zahlédnout přízrak nové formy otroctví, na straně druhé si můžeme představit i prostředek větší svobody; buď možnost, že několik vyvolených může podmiňovat myšlení ostatních, nebo že se všichni lidé mohou podílet na rozvoji myšlení.

Odpověď, kterou si na tyto otázky dáme, není předem daná; záleží na nás. Je na nás, abychom se rozhodli, zda se staneme potravou pro algoritmy, nebo budeme živit své srdce onou svobodou, bez níž nemůžeme růst v moudrosti. Taková moudrost zraje díky moudrému využívání času a přijímání našich zranitelností. Roste ve spojenectví mezi generacemi, mezi těmi, kdo mají paměť minulosti a těmi, kdo mají vizi budoucnosti. Jen společně můžeme zvýšit svou schopnost rozlišování a bdělosti a vidět věci ve světle jejich naplňování. Aby naše lidství neztratilo orientaci, hledejme moudrost, která byla přítomna přede vším (srov. Sir 1,4): pomůže nám sladit i systémy umělé inteligence s plně lidskou komunikací.

Kousek od nás zuří válka vyvolaná ruskou agresí vůči svobodné Ukrajině. Život musí jít dál, i když je to těžké. Ví to i pan Václav, který se vrací zpět do Oděsy. Do práce chodit musí a chce. Jak to vše zvládne?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
Evangelium o slavnosti Nanebevstoupení Páně uvádí, že Ježíš poté, co svěřil apoštolům úkol pokračovat ve svém díle, "byl vyzdvižen do nebe a usedl po Boží pravici".
Ježíšův návrat k Otci se nám nejeví jako odchod od nás, ale spíše jako jeho předcházení k našemu cíli, kterým je nebe. Jako když člověk v horách stoupá k nějakému vrcholu: jde, s obtížemi, a nakonec se mu v zákrutu cesty otevře obzor a spatří panorama. Pak celé tělo najde sílu zvládnout závěrečný výstup. Celé tělo - ruce, nohy a všechny svaly - se napne a soustředí, aby se dostalo na vrchol.
A my, církev, jsme právě tím tělem, které Ježíš po svém výstupu na nebesa táhne s sebou jako "na tažném laně". Je to on, kdo nám svým slovem a milostí svátostí odhaluje a zprostředkovává krásu vlasti, k níž jsme na cestě. Tak i my, jeho tělo, radostně stoupáme spolu s ním, naší hlavou, s vědomím, že krok jednoho je krokem pro všechny a že nikdo nesmí zabloudit ani zaostávat, protože jsme jedno.
Dobře naslouchejme: krok za krokem, krok za krokem nám Ježíš ukazuje cestu. Jaké jsou to kroky? Evangelium říká: "Hlásejte evangelium, křtěte, vyhánějte démony, utkejte se s hady, uzdravujte nemocné"; zkrátka konejte skutky lásky: dávejte život, přinášejte naději, držte se dál od každé špatnosti a podlosti, na zlo odpovídejte dobrem, buďte nablízku trpícím. To je "krok za krokem". A čím více to děláme, čím více se necháváme proměňovat Duchem, tím více následujeme jeho příkladu a tím více, jako na horách, cítíme, jak se vzduch kolem nás stává lehkým a čistým, obzor širokým a cíl blízkým, slova a gesta se stávají dobrými, mysl a srdce se rozšiřují a my zhluboka dýcháme.
Pak se můžeme ptát sami sebe: je ve mně živá touha po Bohu, touha po jeho nekonečné lásce, po jeho životě, který je životem věčným? Nebo jsem poněkud zpovrchnělý a zakotvený v pomíjivých věcech, penězích, úspěchu či požitcích? A moje touha po nebi, izoluje mě, uzavírá mě, nebo mě vede k tomu, abych miloval své bratry a sestry s velkým a nesobeckým duchem, abych cítil, že jsou mými společníky na cestě do ráje?
Maria, pomoz nám, ty, která už jsi došla k cíli, pomoz nám společně s radostí kráčet vstříc slávě nebe.

„Copak to musím?“ úpěla jsem v duchu, jako bych zapomněla na výzvu, kterou jsem přijala. „Fakt musím vyslechnout všechny ty řeči? Vždyť já nikdy nevím, co jim mám odpovědět, a možná že ode mne žádnou odpověď vlastně ani nečekají. Tak trochu mě ty ženský štvou.“ Dalo by se říct, že jsem vylévala své srdce před Bohem. Dnes to totiž byl masakr. Měla jsem něco jako návštěvní odpoledne.

To, že pracuju v knihkupectví je velká výhoda. Vždycky mě tam najdete. Je to taky určitá nevýhoda. Každý mě tam najde. A jsou lidé, před nimiž bych byla někdy ráda neviditelná. Většinou si s lidmi ráda povídám, zajímají mne oni i jejich příběhy, jsou pro mne nekonečnou inspirací. Existují však jedinci, kteří mne uvádějí do rozpaků. Ve svých vyprávěních si protiřečí, neuvádějí důležité okolnosti a jejich příběhy pak není možné pochopit. Ptají se mě na můj názor, ale přitom ho odmítnou hned, jak jej vyslovím. Připadám si hloupě a skutečně nevím, jak reagovat. Co je ovšem nejhorší – nevědí, kdy s povídáním přestat a jejich zásoby hrůzyplných historek o křivdách, zradách a nehodách všeho druhu jsou nekonečné. Vím už, že nesmím pokládat žádné doplňující otázky, protože by tok jejich řečí nikdy neskončil. Myslím si, že jim nemohu být nijak prospěšná, že je zhola zbytečné, aby mi to všechno povídali, ale oni si to zjevně nemyslí.

Dnes přišla jedna z těch paní, které dlouze hovoří, a spustila. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, neznala jsem osoby, které v nich vystupovaly, a pokud jsem si dobře vzpomínala, posledně byly její názory přesně opačné než dnes. Snažila jsem se soucitně naslouchat a zároveň nic nehodnotit. Naštěstí dnes někam spěchala, a tak to netrvalo ani celou hodinu. Pak přišla ještě jedna dáma, ale jí jsem všechno rozuměla, nechtěla po mně žádná vyjádření, a dokonce si koupila pár knih. Mohla jsem si oddechnout, že to nebyl úplně ztracený čas. Pak jsem šla domů. Zabočila jsem za roh do klidné ulice v našem sousedství a na poslední chvíli jsem si všimla, že před svým domem na mne čeká další paní. Nebylo kam uhnout, viděla mne. Zatoužila jsem být pro tu chvíli neviditelná. Absolvovala jsem tedy rozhovor ještě i s touto dámou, odpověděla jsem jí v podstatě v chůzi na otázky, které mi pokládala a s úsměvem jí popřála hezký večer. Přešla jsem přes silnici, a to jsem neměla dělat. Přímo proti mně šla další povídavá paní, která bydlí někde v sousedství. Vedla si svého psíka a byla celá dychtivá po trošce toho přátelského hovoru.

„To přece nemůže být náhoda,“ spustila jsem v duchu směrem k Bohu, když jsme se s dámou rozloučily a já pokračovala domů. „Tohle ty po mně chceš?“ Cítila jsem, že kývá na souhlas. Jako by mi naznačoval, že když chci být jemu blíže, musím být blíže i lidem. Myslím, že taky naznačil něco o tom, že jsem už velká holka a mám dostatečnou kapacitu snést i lidi nepříjemné, obtížné nebo nesrozumitelné. On je snáší dobře.